Shopping Cart
Your Cart is Empty
Quantity:
Subtotal
Taxes
Shipping
Total
There was an error with PayPalClick here to try again
CelebrateThank you for your business!You should be receiving an order confirmation from Paypal shortly.Exit Shopping Cart

Markét & Karol

Kanchanaburi

a národní park Erawan

V Bangkoku (16.6.) jsme přejeli taxíkem z hlavního nádraží na nádraží Thonburi, odkud nám jel vlak do Kanchanaburi, tentokráte klasický osobák.

Cesta trvá asi 3 hodiny. Během cesty jsme buď ještě pospávali a nebo si prohlíželi z okénka okolí. Půda je tady většinou červená. Pohled z okénka nabízí výhledy na pole, hory, lesy nebo skromná obydlí. Jede-li se podél města, vždy je k vidění i místní trh, který bychom my nazvali špinavý a smradlavý, pro místní je ale hlavním nákupním centrem.


Do Kanchanaburi jsme dorazili odpoledne a začali jsme hned s hledáním ubytování. Kanchanaburi bylo totiž první místo, kde Karol dopředu nevyhledal možnosti ubytování, ale kde jsme chtěli hledat na vlastní pěst. Šlo to hladce a hned druhý hotel nás zaujal. Zamkli jsme věci a vyrazili na průzkumnou procházku městem, která směřovala až ke známému mostu.


V Kanchanaburi se totiž nachází známý most z britského filmu režiséra Davida Leana "Most přes řeku Kwai" z roku 1957, natočeného podle románu Pierra Boulleho.


Děj filmu je sice fikce, most má ale svou vlastní smutnou historii.

Most přes řeku Kwai byl jedním z klíčových bodů 415 kilometrů dlouhé zásobovací železniční trasy mezi Bangkokem a barmským Rangoonem, kterou v letech 1942 a 1943 pod dohledem japonských okupačních vojsk stavěly tisíce válečných zajatců a místních civilistů. Kromě 250.000 asijských otroků tu nuceně pracovalo asi 60.000 Australanů, Britů, Holanďanů a Američanů.

Stavělo se ve dne v noci, neprostupnou džunglí i skálami, bez lékařské péče, s minimem jídla, ve vedru a hrozných hygienických podmínkách. Pětina zajatců zemřela – i proto je trasa známá jako Železnice smrti.

Mimochodem, nejvíce při stavbě trpěli - a o tom se v románu ani ve filmu nemluví - dělníci z Thajska, Barmy, Malajsie a Indonésie.

Přes řeku Kwai se nestavěl jen jeden most, jak tvrdí obě díla, ale dva. Se stavbou obou se započalo v srpnu 1942.

První byl dřevěný a sto metrů nad ním proti proudu řeky byl v únoru 1943 dostavěn železobetonový most, jenž tam stojí dodnes.

Mosty byly v průběhu války třikrát napadeny britským letectvem - 29. listopadu 1944, 13. února 1945 a nejvíce poničeny byly 24. června 1945. Dřevěný byl zcela rozmetán a dnes po něm není ani památky. Železobetonový most ten den také zasáhly pumy bombardéru Liberator ze 355. letky královského letectva, část mostu se zřítila, po válce byl však opraven.


Zdroj: http://cestovani.idnes.cz/most-pres-reku-kwai-kde-se-ze-smrti-stava-kyc-fmw-/kolem-sveta.aspx?c=A070919_145744_igsvet_tom

Večer jsme se šli podívat, jak to žije v Kanchanaburi. Obcházeli jsme restaurace a bary a hledali, co nás zaujme, kde na chvíli posedíme. Naši pozornost upoutal reggae koncert. Usedli jsme a čekali, až to začne. Skoro hodinu po nahlášeném začátku se rozezněla hudba a zpěv, každý svým tempem :) Bylo to zajímavé a nezapomenutelné :) Při páté písni už jsme byli na odchodu - za drásavého křiko-zpěvu "Jamajkaaaa"


Další den (17.6.) jsme vyrazili na celodenní výlet do národního parku Erawan. Vyjeli jsme ráno veřejným autobusem, který nás dovezl až na místo. Pro thajské autobusy je typické, že si je řidiči dost kýčovitě vyzdobí. Takový styl ale patří k místním kulturně-náboženským tradicím.

Park má rozlohu 550 km². Jeho hlavní atrakcí je sedmistupňový vodopád Erawan, který byl pojmenován po tříhlavém slonovi z hinduistické mythologie.

Erawan byl založen v červnu 1975 jako 12. thajský národní park.

Po stezkách jsme postupovali po jednotlivých stupních k vodopádům...

...první a druhý vodopád...

Po celém Thajsku nezaslechnete ruštinu, ale z nevysvětlitelných důvodů v parku Erawan neslyšíte skoro jiný jazyk. Je tam jeden Rus vedle druhého.


Někteří vymysleli, že důvodem je peeling zdarma - místní rybičky totiž ožírají ztvrdlou kůži na nohách.

..třetí a čtvrtý vodopád...


Všechny vodopády byly poznamenány obdobím sucha, a tak nebyly padající proudy vody tak majestátné. To byl každopádně paradox

k probíhajícím povodním.

Po celém parku volně pobíhaly malé roztomilé opičky. Podle referencí jsme si na ně měli dávat ale pozor, protože měly několik strategií, jak turistu okrást o jídlo - přes skákání na kolemjdoucí, krádež batohu až po trpělivé vyčkávání na chvíle nepozornosti. Nás ale nijak neatakovaly a jen se roztomile věnovaly sobě a svým nejbližším...

Mezi vodopády jsme se pohybovali skákajíc po kamenech a kořenech.


...u pátého vodopádu...

... pod šestým vodopádem...


V lagunách pod vodopády bylo dovoleno se koupat, čehož jsme samozřejmě rádi využili. Voda byla studená, kolem plavaly rybky i pořádní mackové.

... sedmý největší vodopád...


U toho jsme dlouho nepobyli, jelikož kolem něho kroužilo obrovské hejno much, vos a komárů. Utekli jsme jak rychle to šlo.


Poté jsme se vrátili po stejné trase zpět, cestou jsme se ale ještě vykoupali :)

Před parkem jsme začali zjišťovat, jestli se dá nějak dojet do nedaleké jeskyně Krasae a k původnímu dřevěnému mostu přes řeku Khwae Noi, části železnice smrti. Obě místa jsou oblíbenými turistickými cíli jednodenních výletů cestovních kanceláří z Kanchanaburi. Jelikož jsme ale jeli do parku sami mnohem lacinější státní dopravou, přemišťování poté bylo jaksi nevymyšlené a složitější.

Autobus do těchto míst nejede vůbec, taxík si žádal nehoráznou sumu, tak jsme začali obcházet autobusy cestovek.

U jednoho jsme potkali sympatickou maličkou Thajku, která nám ochotně a vesele dovolila, že se můžeme za velice příznivou cenu svést s jejím zájezdem na obě místa. Nakonec jsme si mohli vyposlechnout i přednášku o reáliích, historii a průběhu stavby železnice.

Jeskyně Krasae a most jsou hned vedle sebe, do jeskyně se v podstatě jde přes koleje před mostem.


Uvnitř jeskyně se nachází sedící buddha, u kterého se právě modlili místní, a tak jsme mohli nenápadně sledovat, jak taková modlitba vypadá.


Jeskyní vedou krátké chodby, v níchž žijou netopýři.

Všichni se vyklonili z okének, fotili a pozorovali, jak přejedeme chatrně vypadající most. Vlak jel pomalu, ale bezpečně vpřed. Výprava sympatické malé Thajky se s námi rozloučila, vystoupili hned na další zastávce a do města se vrátili pohodlným klimatizovaným autobusem. My se drkotali vláčkem další tři hodiny.

Užívali jsme si krásné výhledy na krajinu z okénka...

...po hodině cesty, hodinovém čekání až přejede protijedoucí vlak naší trať a zase další hodině cesty už jsme se ale těšili, až konečně dojedem. V cíli jsme přejeli i přes slavný most přes řeku Kwai.

Večer jsme se zase prošli po městě, ze známého baru opět znělo "Jamajkaaa", ale my měli už chuť na něco jiného.

K večeři už jsme nechtěli ani rýži ani nudle všech možných tvarů a chutí. Zabrousili jsme do německého podniku "Schluck" a dali si pořádného steaka :)


Po večeři jsme si poslechli v jiném podniku evropské hity od italského písničkáře s kytarou a pak už se vraceli na pokoj, kde bylo třeba balit.


Dalšího dne brzy ráno (18.6.) jsme vyrazili vlakem zpět do Bangkoku.

Další článek - Bangkok II. - China town